Krížová cesta II - Ježišova smrť
Krížová cesta
očami blahoslavenej A. K. Emmerichovej
- Ježišova smrť -
JEŽÍŠ NA GOLGOTĚ
Všichni chvátali kupředu. Vykupitele teď hnali vzhůru na Kalvárii obtížnou kamenitou cestou mezi městskou zdí a kopcem. Ježíš padl po šesté. Tu ho bili ještě silněji a hnali zuřivěji než dosud, až Pán doklopýtal nahoru, kde se zhroutil po sedmé.
Šimon Kyrénský, s nímž také zle nakládali, byl pln zlosti i soucitu zároveň. Chtěl Spasiteli opět pomoci, ale pochopové ho zbili a s nadávkami zahnali z cesty. Brzy nato přišel k učedníkům. — Také všichni zbyteční kluci a zvědavci, kteří šli až sem, byli zahnáni. Zatím dojeli farizeové nahoru koňmo pohodlnou cestou. Rovinka na hoře Kalvárii je okrouhlá a asi tak veliká jako náš farní hřbitov před kostelem, podobá se jakési jízdárně, je obklíčena nízkým náspem, jenž je přerušen pěti cestami. (Patero cest je zde vidět téměř všude, v koupelích i u rybníka Bethesdy. V mnohých městech je též patero bran. Je s tím spojeno proroctví, které se teď vyplnilo: Otevřeno jest nám patero cest spásy v pěti svatých ranách Kristových.)
Farizeové zůstali vně kruhu na severní straně hory, kde svah není tak strmý. Na protější straně k městu je cesta zlá a srázná; tudy se sem vodívali odsouzenci. Sto římských vojáků tu zaujalo stanoviště, zčásti byli i po svazích. Někteří drželi stráž u dvou lotrů, jež nevyvedli až sem vzhůru, nýbrž nechali je asi v půli kopce s rukama přivázanýma k břevnům. Velmi mnoho lidu, ponejvíc sprostých cizinců, služebníků, otroků, pohanů a mnoho žen, kteří se tak nebáli poskvrnění, stáli zčásti kolem náspu, zčásti na okolních pahrbcích. Na hoře Gihon, ležící na severu, stál velký zástup velikonočních poutníků, kteří hledíce zdaleka, tlačili se kupředu, pokud bylo možno.
Bylo něco před dvanáctou hodinou, když Ježíše přivlekli do kruhu odsouzenců a Šimona zahnali. Trhali Ježíšem za provazy vzhůru a postavili ho, rozvázali břevna kříže od kmene. Ach, jak ubohý, smutně roztrhaný, krvavý, bledý stál Ježíš na místě popravčím! Tu ho povalili k zemi a posměšně křičeli: „Musíme ti změřit trůn, ty králi!“ Avšak Spasitel položil se na kříž sám dobrovolně, a kdyby mu jeho únava nebránila, udělal by to rychleji, že by ho ani kati povalit nemohli. Natáhli ho na kříž a poznačili si místa jeho rukou a nohou. Farizeové přitom ustavičně Pána tupili a hanobili.
Potom Ježíše znovu postavili vzhůru na nohy a vedli ho svázaného asi sedmdesát kroků po severním svahu hory k jámě, vytesané ve skále, která se podobala sklepu nebo cisterně. Zdvihli dveře a nemilosrdně jej vstrčili dolů, že by si bez vyššího zásahu kolena o skálu roztříštil. Zamkli nad ním dveře a postavili tam stráž. Sedmdesát kroků jsem šla s ním. Domnívám se, že jsem viděla, jak mu andělé pomáhají, aby si při pádu neublížil.
Katané počali teď své přípravy. Uprostřed soudního místa byl asi o dvě stopy vyšší kopeček s několika stupni. Tam vyryli tři jámy, do nichž měly být vpuštěny kříže. Oba kmeny křížů pro lotry zasadili napravo a nalevo. Byly nižší než kříž Ježíšův a nahoře šikmo sříznuté. Příčná břevna, k nimž měli teď ještě přivázány ruce, byla později při ukřižování nahoru ke kmeni přibita.
Katané položili Ježíšův kříž na místo tak, aby jej mohli pohodlně zdvihnout a vpustit do vyryté jámy. Obě ramena nasadili vpravo a vlevo, přibili nástavec pod nohy, vyvrtali díry pro hřebíky a na přibití tabulky, zarazili klíny vedle zasazených ramen, vydlabali v kmeni i prohloubeniny pro trnovou korunu a záda, aby tělo více stálo než viselo, více muk trpělo a aby se ruce neroztrhly. Zatloukli kůly s příčným trámem za pahrbkem do země, aby mohli kříž snadněji provazy vyzdvihnout do výše.
MARIA A SVATÉ ŽENY
Když se nejsvatější Panna potkala s Ježíšem nesoucím kříž, což ji velice poranilo, odvedli ji potom Jana Chuzova, Zuzana a Salome Jeruzalémská, Jan a synovec Josefa z Arimatie do domu, a brána mezi ní a jejím přemilým, týraným a pod křížem vrávorajícím Synem se zavřela. Láska a touha být u Syna a všecko s ním trpět a neopouštět ho až do konce dodávaly jí nadpřirozené síly; její průvodkyně, zahalené závoji, spěchaly s ní do domu Lazarova u Rožní brány, kde se už shromáždily ostatní ženy kolem Magdalény a Marty, plačíce a naříkajíce. Bylo tam s nimi také několik mladších žen, a odtamtud šly všechny, asi sedmnáct, za Ježíšem cestou křížovou.
Viděla jsem, jak všechny byly vážné a odhodlané, že nedbaly posměšků luzy; smutkem si vymáhaly úctu. Šly počestně zahaleny náměstím, a tam, kde Ježíš vzal na sebe kříž, zemi políbily. Potom se ubíraly celou cestou přehořkého utrpení Ježíšova, uctívaly každé místo jeho bolesti; Maria, vidouc vnitřně a hlouběji, vedla je po cestě křížové, tu prodlévajíc, tam zase kráčejíc, a všecka místa se jí vtiskla živě do duše, ano, počítala i kroky a říkala svatým ženám, čím které místo je posvěceno.
Takto byla vzrušující a dojemná pobožnost Církve po prvé zapsána do milujícího mateřského srdce Matky Marie mečem, o němž prorokoval Simeon; z přesvatých rtů Mariiných ji převzaly její spolutrpící přítelkyně a od nich konečně my. To je svaté podání, které Bůh dal srdci mateřskému, a z něho přešlo v srdce dítek; tak se rozšiřuje podání Církve svaté. Kdo to vidí tak jako já, jeví se mu takové podání živějším a světějším než kterékoliv jiné. Odedávna židé velmi uctívají místa, na nichž se stalo něco svatého nebo milého, nezapomínají na žádné místo znamenitých příhod, vztyčují na něm kameny, putují tam a modlí se. Tak povstala křížová cesta, nikoliv později z nějakých záměrů, nýbrž z lidské přirozenosti a podle Božích úmyslů, vlivem nejvěrnější mateřské lásky, takřka v patách samého Krista Ježíše, jenž první kráčel cestou křížovou.
Zatím došel zástup svatých žen až k domu Veroniky; vešly dovnitř, neboť se od brány ulicí vracel Pilát se svými jezdci a dvěma sty pěšáků. Tam s pláčem hleděly na roušku s obrazem Kristova obličeje a velebily milosrdenství Páně, které prokázal věrné přítelkyni. Vzaly s sebou nádobu s kořeněným vínem, jež Veronika nemohla Pánu podat, a šly pak všechny vzhůru na Kalvárii. Cestou se k nim přidaly ještě jiné dobře smýšlející ženy a také mužové. Velmi dojemně a spořádaně se tento průvod ubíral ulicemi; byl skoro větší než průvod Ježíšův, i když se nečítají zvědavci, kteří běželi za ním.
Nelze povědět, jaká muka rozrývala srdce Mariino, když spatřila popravčí místo a když vystoupila vzhůru. Trpěla v duši s Ježíšem všechny jeho bolesti. Magdaléna byla úplně rozervána a bolestí jako opilá. Vrávorala ze strany na stranu, muka za mukou jí zmítala, hned byla jako němá a zase vypukla v hlasité bědování, hořekovala, rukama lomila, žalovala a hrozila. Ostatní ji stále musily vést, podpírat, chránit, napomínat a skrývat.
Po zadním povlovném svahu vystoupily na horu a stály ve třech skupinách za sebou za kruhovitým náspem. Až k samému valu přistoupila Matka Ježíšova, její neteř Maria Kleofášova, Salome a Jan; několik kroků za nimi stály kolem Magdalény, jež se nemohla uklidnit, Marta, Maria Heli, Veronika, Jana Chuzova, Zuzana, Maria Markova. Ještě dále za nimi stálo asi sedm jiných lidí, a mezi těmito třemi skupinami porůznu dobře smýšlející, kteří přenášeli zprávy. Farizeově na koních stáli na různých místech v hloučcích kolem kruhu a u pěti vchodů byli římští vojáci.
Jak bolestný pohled pro Marii! Místo popravčí! Vyvýšenina pro kříž! Před ní na zemi trčící strašný kříž! Kladiva! Provazy! Hrozné tupé hřeby! Mezi tím polonazí, špinaví, klející a opilí katané! Kříže pro oba lotry byly již postaveny. Aby se dalo na ně vystoupit, byly po stranách zapuštěny kolíky do vyvrtaných děr. Nepřítomnost Ježíšova prodlužovala muka Matčina. Věděla, že Pán ještě žije, ale bála se pohledu, ačkoliv po něm toužila, pohledu na jeho nevýslovné utrpení.
Od rána až do desáté hodiny, kdy byl vynesen rozsudek, bylo počasí zlé, pršelo, i kroupy padaly, pak se vyjasnilo a svítilo slunce. Teď ke dvanácté bylo slunce červené a jaksi temné, jako by očekávalo něco hrozného.
JEŽÍŠ JE SVLEČEN ZE ŠATU
Čtyři biřicové šli ke skalnímu vězení a vyrvali odtud Ježíše, jenž se tam modlil k Bohu o posilu a několikrát se obětoval za hříchy svých nepřátel. Vlekli ho teď rychle, bili a tupili ho na poslední cestě. Lid přihlížel a tropil si posměch, vojáci se vypínali vážně a chladně, dělali pořádek, a katané, skřípajíce zuby, vzali hněvivě Pána a strhli ho k sobě.
Svaté ženy, vidouce Pána přicházet, daly jistému muži peníze, aby je zanesl katům, dají-li Ježíši občerstvit se kořeněným vínem. Ale lotři mu vína nedali a vypili je potom sami. Měli tam však dvě hnědé nádoby, v jedné byl ocet a žluč, v druhé jakési octové víno s pelyňkem a myrthou. Z této druhé nádoby naplnili pohár a přidrželi ho Spasiteli k ústům, aby se napil. Okusil, ale více nepil. Dnes bylo zaměstnáno celkem osmnáct katanů: šest jich Pána bičovalo, čtyři jej vedli, dva drželi na provazech a šest ho ukřižovalo. Jedni se zabývali Ježíšem, druzí oběma lotry, a pili bez míry. Všichni byli špinaví, polonazí, malí, ale silní lidé cizí rasy, měli tvrdé vlasy, vousy jako strnisko, vůbec to byli lidé strašní a zhovadilí. Římanům a židům sloužili za peníze.
Pohled na to byl pro mě ještě hroznější, protože jsem přitom viděla i jiné neviditelné zlo v pravé podobě. Viděla jsem totiž hrozné ďábelské postavy, jak jsou zaměstnány spolu s ukrutnými lidmi, jako by jim všechno podávaly, jim radily a pomáhaly. Kromě toho jsem viděla mnoho zjevů jiných, jako žáby, hady, draky s mnoha drápy a množství rozmanitého jedovatého hmyzu, jenž vířil okolo. Ten hmyz létal lidem do úst, na prsa, sedal na ramena těm, kteří chovali zlé myšlenky nebo kleli a rouhali se. Nad Pánem jsem však viděla vznášet se plačící anděly, ale poznala jsem z nich jen malé tváře. Anděly soustrasti a útěchy jsem viděla nad nejsvětější Pannou a také nad všemi lidmi dobré vůle.
Teď strhli biřicové Pánu plášť s horní části těla, kolem níž mu jej cestou omotali. Pak mu odňali pouta a jeho vlastní pás, přes hlavu mu svlékli bílé vlněné roucho. Pak mu vzali dlouhý úzký pás s ramen, a protože nemohli hnědou nesešívanou suknici, již mu utkala jeho svatá Matka, přetáhnout přes širokou trnovou korunu, strhli mu korunu opět s hlavy, což mu bolesti znovu obnovilo, vykasali mu suknici a svlékli mu ji přes krvácející, ranami posetou hlavu.
Stál tu třesoucí se Syn člověka, s ranami a oteklinami, s jizvami a podlitinami. Byl strašně rozbit a opuchlý. Rameno měl otevřené až do kosti a bílá vlna ze škapulíře lpěla na zaschlých ranách a v sedlé krvi na prsou.
Teď mu strhli i přikrývku z beder, i stál tu Syn Boží obnažen. Studem se sehnul, ale hrozilo, že se jim pod rukama svalí, proto ho posadili na přivalený kámen, vtlačili mu trnovou korunu opět na hlavu a dávali mu pít z jiné nádoby ocet se žlučí. Ale on mlčky odvrátil hlavu.
Když surovci uchopili Ježíše za ruce, jimiž přikrýval svou nahotu, aby ho postavili a položili na kříž, vzniklo nad tou hanebností reptání i bědování u všech přátel Kristových. Maria se vroucně modlila a již chtěla s hlavy strhnouti závoj, prodrat se mezi katany a dát jej svému Synovi, aby mohl nahotu zakrýt, ale Bůh ji vyslyšel, neboť v tom okamžiku přiběhl muž, klestící si cestu mezi lidem už od brány, přiběhl všecek udýchán až mezi biřice a podal Pánu kus plátna, aby svou nahotu mohl zakrýt. Tento dobrodinec Spasitelův, Bohem seslaný a modlitbou svaté Matky vyprošený, měl vzezření vážné a pánovité. Pohrozil pěstí katům, neřekl nic víc než: „Nechtě toho člověka, aby si mohl zakrýt svou nahotu!“ Se žádným nepromluvil a zrovna tak rychle odběhl, jako přišel. Byl to Jonadab z krajiny betlémské, syn bratra toho člověka, jemuž Josef po narození Páně pronajal zbylého osla. Nebyl rozhodným přítelem Ježíšovým, a proto se dnes všeho vzdaloval, ale byl na stráži. Už tu chvíli, když slyšel o obnažení Páně při bičování, velmi se rozhněval, a když se teď blížilo ukřižování, zmocnil se ho v chrámě neklid a nevýslovná úzkost. Zatímco Matka Páně na Golgotě úpěla k Bohu, byl Jonadab neodolatelnou silou přinucen, aby utíkal na horu Kalvárii a přikryl nahotu Ježíšovu. Cítil ve své duši velikou ošklivost nad potupou Chámovou, jenž se posmíval nahotě svého otce, omámeného vínem, a musil teď spěchat, jako kdysi Sem, aby nahotu zakryl. Ti, kteří Krista křižovali, byli Hamité. Ježíš šlapal krvavý lis nového, spásu nesoucího vína, když jej Jonabad zakryl. Tento skutek byl vyplněním předobrazu a byl odměněn, jak ještě později povím.
Nyní biřici rozpjali Pána na kříž. Sám si již vlastně na kříž sedl a oni jej hrubě svalili na záda, natáhli jeho pravou ruku až k vyvrtané díře pro hřebík na pravém břevnu a pevně ji přivázali. Jeden klečel na jeho svatých prsou a držel mu otevřenou dlaň, která se zavírala. Druhý nasadil dlouhý silný hřeb, který byl do špice připilován, na dlaň jeho žehnající pravice a začal bušit zuřivými, těžkými údery železného kladiva. Sladké, jasné, žalostné zaúpění se vydralo z úst Spasitelových. Krev vystříkla na paže pochopů. Žíly v ruce byly přervány a trojhranným hřebem byly vtlačeny do užší hřebíkové díry. Počítala jsem údery, ale samou hrůzou jsem zapomněla, kolik jich bylo. Přesvatá Panna tiše naříkala, úplně ponořena v sebe, Magdaléna byla jako šílená. Nebozezy byly z jednoho kusu železa; měly podobu velikého T, dřevo na nich nebylo. Také veliká kladiva byla z jednoho kusu, ze železa, a podobala se našemu stolařskému obíjáku, jímž se tluče na dláto. Hřeby, jichž se Pán zhrozil, byly tak dlouhé, že vzaty do ruky, vyčnívaly nahoře i dole ještě o coul. Nahoře měly vypouklou hlavičku, velikou asi jako tolar. Byly trojhranné, shora tlusté jako palec, dole na malík a byly připilovány do špice. Když jej zarazili a ruku Páně ke kříži přibili, vyčníval ještě trošku na druhé straně dřeva.
Přibivše pravici, natáhli teď levou ruku, přivázali ji, ale shledali, že nedosahuje až k vyvrtané díře, neboť chyběly ještě od konce prstů dva couly. Proto levici odvázali a nasadili provaz na zápěstí, pak se opřeli o kmen kříže a táhli tak prudce a silně, až ruka dosáhla díry. Teď ji přivázali, klečíce na prsou a na paži Spasitelově. Ježíš při tom bolestně sténal, neboť mu napínáním vymkli obě ramena. Ta byla nyní roztažená a prázdná. I na loktech bylo vidět konce obou kostí. Prsa Ježíšova se vysoko vydmula a kolena se skrčila vzhůru. Klekli mu zase na ruku a na prsa a vehnali mu druhý hrozný hřeb do ruky. Krev vystříkla a zároveň s ranami těžkého kladiva jsem slyšela jemný, bolestný výkřik Ježíšův. — Ruce Páně byly rozpjatý v rovné čáře a nekryly již šikmo vzhůru trčící břevna kříže; mezi rameny kříže a rameny Spasitele bylo veskrz vidět.
Svatá Panna cítila všechny bolesti s Ježíšem; mrtvolná bledost vystoupila na jejích tvářích a tiché, bolestné úpění dralo se jí z úst. Farizeové se posmívali a spílali, jsouce obráceni směrem k ní, proto ji Jan s Marií Kleofášovou odvedli kousek dál od kruhu k ostatním svatým ženám. Magdaléna jako šílená si rvala obličej; její oči i tváře byly krvavé.
Asi v třetině výšky kříže odspodu byl přibit velikým hřebíkem kus dřeva, na nějž měly být přibity nohy Ježíšovy, aby spíše stál než visel. Jinak by se ruce protrhly a také nohy by nemohly být přibity, neboť by se zlomily. Do tohoto podstavku pod nohy vyvrtali díru pro hřebík. I pro paty byla vydlabána na kříži jamka.
Celé tělo Spasitelovo se násilným rozpětím paží vytáhlo do výše a kolena se mu skrčila. Právě na ně se mu teď katané vrhli, přivázali je provazy ke dřevu, ale pro zlomyslně nesprávné rozměření děr na hřebíky na postranních břevnech nemohly nohy dosáhnout až k podstavku. Kati začali hrozně klít. Někteří mínili, že musejí vyvrtat pro ruce jiné díry, neboť podstavek zvýšit nebylo možné, jiní příšerně spílali a posmívali se, že prý se nechce Pán natáhnout, ale že mu pomohou! Přivázali mu na pravou nohu provaz a táhli strašnou, mučící silou, až se noha dotkla podstavku, pak ji přivázali co nejpevněji. Tělo bylo napjato tak hrozně, že prsa Ježíšova až praskala a Pán hlasitě naříkal: „Ó, Bože!“ Také prsa a paže mu přivázali ke kříži, aby se ruce z hřebů nevytrhly. Bylo to, jako by mu lámali žebra a všecky kosti. Ó, bylo to hrozné mučení!
Pak mu stejně silně natáhli levou nohu a přivázali přes pravou. Prorazili mu ji v nártě tenčím hřebíkem s rovnou hlavičkou. Nato vzali strašný, mnohem delší hřeb a prohnali mu jej s velkým úsilím ranou levé nohy do pravé, která ležela pod levou, a dále do kmene kříže. Ze strany jsem viděla, jak hřeb projel obě nohy.
Přibíjení nohou bylo nejhroznější ze všeho, protože celé tělo bylo strašně napjato. Načítala jsem třicet šest ran kladivem a přitom jsem slyšela bolestné vzdechy našeho Spasitele. Nářek Ježíšův byl jako úpění milého světla, ale rouhavé a zlostné výkřiky surových katů zněly temně a odporně.
Svatá Matka se opět vrátila k náspu popravčího místa. Cítila spolu se svým Synem bolestné škubání údů, praskání kostí, probíjeni nohou a slyšela Ježíšův nářek. Vtom přijeli farizeové a nadávali jí a nastal hluk a shon, a přátelé ji proto odvedli znovu k ostatním ženám. Ale když byl Pán přibíjen a potom s křížem vyzdvihován, bylo slyšet tu a tam výkřiky soucitu, zvláště mezi ženskými diváky: „Že země nepohltí ty ukrutníky, že je oheň z nebe nespálí!“ Ale z druhé strany jako odpověď znělo výsměšné tupení.
Ježíš se modlil jednotlivá místa z žalmů a proroků, jejichž předpověď se teď vyplňovala. Celou cestou svého hořkého umučení bez přestání se je Pán modlil a já jsem všechny ty úryvky slyšela a vzpomínám si na ně, když recituji žalmy. Nyní však jsem tak zničena mukami svého nebeského Ženicha, že je nemohu v souvislosti vyprávět. — Viděla jsem při hrozném přibíjení na kříž nad Pánem plačící anděly. Hned na počátku ukřižování dal velitel římské stráže přibít na kříž nápis Pilátův. Farizeové se nad tím pohoršovali, protože se Římané hlasitě smáli nápisu: „Král židovský“. Několik farizeů spěchalo do města s jinou titulní tabulkou, aby požádali Piláta o jiný nápis.
Zatímco jedni Pána přibíjeli, druzí prohlubovali jámu, do níž měl být kříž zasazen; byla ještě malá, protože bylo potřeba vysekat kus skály, která byla velmi tvrdá. Biřicové nedali Ježíši vína, které mu přinesly svaté ženy, ale vypili je sami, a proto byli hodně opilí. Cítili však z toho svírání a pálení v žaludku a vyváděli jako blázni; nadávali Ježíši čarodějníků a běželi dolů pod Kalvárii a hltali osličí mléko. Pod kopcem totiž byly ženy velikonočních poutníků, které se sebou na pouť braly dojné oslice.
Podle postavení slunce bylo asi čtvrt na jednu po polednách, když Ježíše ukřižovali. A když kříž zdvihli, rozléhal se právě od chrámu hlas trub: velikonoční beránek byl zabit.
Když Spasitele na kříž přibili, vytáhli kříž horní částí na vyvýšené místo, opřeli patu kříže o velký kámen, provazy ovinuli kolem sloupků na druhé straně. Mnoho pochopů se teď chopilo provazů a táhli kříž do výše. Jiní pomáhali u kmene a řídili ho dole železnými háky, aby dobře zapadl do vytesané jámy. Nato pohnuli vrchem kříže trochu vpřed, aby stál zpříma; s otřásajícím trhnutím pod tíží Kristova těla vskočil do díry. Kříž se celý zatřásal nárazem, Ježíš hlasitě zabědoval, tíže rozpjatého těla táhla dolů, rány se natrhly, krev tekla hojněji a vymknuté kosti zaskřípaly. Nyní zem upěchovali a kolem kříže zatloukli do hlíny pět klínů, jeden zpředu, jeden vpravo, jeden vlevo a dva dozadu, neboť zadní strana byla poněkud vypouklá.
Byl to strašný, a přece tak dojemný pohled, když za potupného povyku katů a farizeů a vzadu stojícího davu kříž pomalu vystupoval do výše a pak zapadl do jámy, až se otřásl; ale bylo slyšet také zbožné, naříkavé hlasy. Nejsvětější hlasy na zemi: kvílící hlas zarmoucené Matky, svatých žen, nejmilovanějšího apoštola a všech, kteří měli čisté srdce, všichni s dojemným nářkem pozdravili na kříži vyzdvižené, věčné Slovo, které se stalo tělem. Všechny ruce milujících se zdvihly, jako ku pomoci, když nejsvětější ze všech svatých, ženich všech duší zaživa na kříž přibitý, byl rukama zuřivých hříšníků kolísavě pozdvihován. Jakmile však kříž se zvučným nárazem zapadl zpříma do jámy, nastalo hluboké ticho. Zdálo se, že všechno je překvapeno novým pocitem. I samo peklo ucítilo v hrůze náraz vpadajícího kříže a vzbouřilo se proti němu ještě jednou s potupou a proklínáním. Avšak ubohé dušičky a svaté duše v předpeklí pocítily ostýchavou a trvalou radost, neboť čekaly toužebně a s nadějí na tento zvuk, a zazněl jim, jako když blížící se vítěz tluče na bránu spasení. Svatý kříž stál poprvé uprostřed země jako druhý strom života v ráji a z otevřených a rozšířených ran Ježíšových prýštily čtyři svaté proudy dolů na zemi, aby ji očistily od prokletí a jemu, novému Adamovi, aby ji zúrodnily.
Když náš Spasitel stál zpříma na kříži a na okamžik ustal posměšný křik, zvuk mnoha trub a pozounů od chrámu zazněl až sem a zvěstoval, že se zabíjí velikonoční beránek, předobraz, a přerval tak s tajemnou slavnostností řev potupy a nářek kolem pravého Beránka Božího. Mnohé zatvrzelé srdce se otřáslo a vzpomnělo si na slova Křtitelova: „Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“
Místo, na němž byl kříž zasazen, bylo vyšší než rovinka asi o dvě stopy. Když byl kříž přiložen k jámě, byly nohy Páně ve výši muže nad zemí, když ho však zasadili, mohli přátelé Páně jeho nohy objímat a líbat. Vedla sem šikmá cesta. Tváří byl Ježíš obrácen k severozápadu.
Zatímco křižovali Pána, leželi lotři na zádech na východním svahu hory s rukama přivázanýma k příčným břevnům kříže a u nich stála stráž. Před časem přišli na jeden zámek mezi Jeruzalémem a Joppe, kde často pobýval Pilát o vojenských cvičeních, a vydávali se za bohaté kupce. Ale upadli oba v podezření, že zabili na cestě židovku s dítětem, a proto byli zatčeni. Byli dlouho ve vězení, až se jim vina dokázala a byli odsouzeni. Ostatní jsem už o nich zapomněla. Tak zvaný lotr na levici byl starší a byl větší ničema. Byl svůdcem a mistrem všech lotrů. Jmenují se obyčejně Dismas a Gesmas. Pravá jména jsem zapomněla, a proto budu nazývat dobrého Dismasem a zlého Gesmasem.
Patřili oba k těm lupičům, u nichž v hostinci na egyptských hranicích při útěku do Egypta svatá Rodina přenocovala. Dismas byl ono dítě, trpící vyrážkou, které jeho matka vykoupala na radu svaté Panny ve vodě, v níž byl umyt Ježíšek, a dítě se hned uzdravilo. Dobrosrdečná ochrana, již tenkrát ta matka prokázala svaté Rodině, byla odměněna uzdravením dítěte, ale byl to jen předobraz pozdějšího očištění. Nyní na kříži měl být krví Ježíšovou úplně omyt. Dismas se zkazil nadobro. Ježíše neznal. Ale nebyl přece tak zlovolný, a trpělivost Páně pohnula jeho duší. Když tak teď ležel na zádech, mluvil velmi mnoho se svým druhem o Spasiteli. Pravil: „Zacházejí s Galilejským strašně. Ten jeho Nový zákon je jistě něco horšího než náš zločin. Ale je velice trpělivý a má moc nad všemi lidmi.“ Na to Gesmas odpověděl: „Jakoupak má moc? Kdyby byl tak mocný, jak o něm vykládají, tedy by nám všem mohl pomoci!“ Tak spolu mluvili. Když byl kříž vztyčen, přišli kati k nim a přitáhli je blíž, protože přišla řada na ně. Odvázali jim břevna a velmi spěchali, protože slunce se zakalilo a v celé přírodě bylo cítit hnutí, jako by se blížila bouře.
Katané postavili žebříky na kmeny, zasazené do země a připevnili nahoru příčná břevna. Pak přistavili dvě žebříkové tyče ke každému kříži a na ně vystoupili kati. Mezitím dali lotrům napít octa s myrhou a pak jim vysvlékli kazajky. Oba musili vystupovat po kolících, zaražených do kmene na kříži, a zároveň je táhli za ruce provazy, jež přehodili přes příčná břevna. Při vytahování je bili a mrskali. Teď jim údy pevně utáhli lýkovými provazy. Smyčkou prostrčili kolík a tak dlouho jím točili, až pouta byla tak pevně zařezána, že svaly začaly krvácet. Ruce jim vykroutili a přehnuli přes příčné břevno, v zápěstí a v loktu, nohy nad koleny a kotníky jen utáhli provazy, že kosti praštěly. Oba odsouzenci při tom hrozně řvali. Dobrý lotr při vystupování ještě řekl: „Kdybyste s námi zacházeli tak jako s ubohým Galilejcem, nemusili byste nás tu už vytahovat!“
Na místě, kde oba lotři leželi, složili katané oděv Ježíšův, rozdělili ho na několik dílů a chtěli o ně metat los. Plášť byl nahoře užší než dole a měl více záhybů. Na prsou byl dvojitý, takže tím tvořil kapsy. Roztrhali jej na několik dlouhých kusů a rozdělili se. Také dlouhý bílý šat, jenž byl na prsou otevřený, a musil být proto převazován řemenem, roztrhali na kusy a o ně se podělili. Rovněž se rozdělili o krční šátek, opasek a škapulíř; všechno bylo krví Ježíšovou prosáklé. Protože se však nemohli sjednotit o hnědé, tkané suknici nesešívané, která roztrhána by k ničemu nebyla, vzali desku s číslicemi a kaménky, jež se podobaly bobu a měly na sobě značky — nosívali je při sobě — a házeli je na desku. Tak o suknici losovali. Tu přiběhl posel od Nikodéma a Josefa z Arimatie a řekl, že pod horou jsou kupci, kteří by šaty Ježíšovy dobře zaplatili. Když to uslyšeli, hned všechno pochytali a utíkali dolů a šaty prodali. Tak zůstaly tyto svaté ostatky zachovány křesťanům.
JEŽÍŠ A LOTŘI NA KŘÍŽI
Když byl kříž Páně postaven, vystoupili pochopové po žebřících a odvázali provazy, jimiž bylo nejsvětější tělo přivázáno ke kmeni, aby se údy při zdvihání nevytrhly z hřebů. Všechna muka se zdvojnásobila. Krev, zadržená v žilách pevně utaženými provazy, znovu začala proudit a všechny rány se prudce rozbolely. Ježíš visel sedm minut jako mrtvý, ponořen do propasti nekonečné bolesti. Kolem nastalo krátké ticho. Pod tíží trnové koruny sklonila se nejsvětější hlava na prsa, a krev, řinoucí se z nespočetných ran, zalila oční důlky, vlasy, vous a ústa, jež byla žízní otevřena. Údy Ježíšovy byly tak silně napjaty, prsa roztažena a vzedmuta, kloubní důlky prázdné, ramena strašně vytažená, lokty vymknuté a krev v praméncích tekla po rukou dolů. Stejně jako ruce byly vymknuty kyčle a nohy ztuha nataženy. Svaly celého těla i rozervaná kůže byly tak nataženy, že bylo opravdu možno spočítat všechny kosti. Krev se stékala pod velkým hřebem, jímž byly probity nohy, a tekla po kmeni dolů. Přesvaté tělo bylo samá rána, modřina a oteklina; mnohde bylo maso až do kosti rozedřeno. Raněná místa, která už zaschla, pevným rozpětím se zase roztrhla a vyřinula rudou krev. Později byla krev už bledší a vodnatá, svaté tělo ztrátou krve víc a víc bledlo, krevní sedliny z ran opadaly a tělo se podobalo vykrvácenému masu. Ale přesto, že Pán byl tak příšerně zohaven, byl na kříži nevýslovně vznešený a dojemný. Syn Boží, věčná láska, jež se obětovala v čase, byl krásný, čistý a svatý dokonce i v rozdrceném těle Beránka velikonočního, obtíženém hříchy všeho světa.
Mé srdce bylo plné hořkosti, lásky a utrpení, hlava jako rozpálená kamna, mými žilami a nervy projelo tisíce blesků nevýslovné bolesti, které se setkaly v údech uvnitř i zevně, a tam, kde se setkaly, rozhořely se jako ohniska nových bolestí a muk, a přece všecko to utrpení bylo samá a ryzí láska a všechen ten oheň bolesti, šlehající v mých žilách, byl jenom nocí, v níž jsem nic neviděla, leč svého ukřižovaného Ženicha; i patřila jsem na něj s velikou bolestí a s útěchou zároveň.
Všichni přítomní diváci byli zlostí, záští nebo bolestí a soucitem unaveni. Země na Pána patřila vážně, s bázní a soucitem. Já jsem byla blízka smrti a myslila jsem, že spíš zemru, než zůstanu na živu.
Jako barva obličeje přesvaté Matky, tak i pleť Kristova byla svým přirozeným tónem jemná, žlutavě se lesknoucí, prosvítající červení. Namáhavými cestami během posledních tří let byly tváře Spasitelovy pod očima trochu opálené do hněda. Měl široká ramena, na rukou silné svaly a vysoká, široká prsa. Také jeho stehna byla silná, svalovitá, i kolena byla silná jako u člověka, který mnoho cestuje a mnoho se kleče modlí, nohy byly dlouhé, lýtka svalnatá od putování a mnohého vystupování do hor. Nohy měl Pán velmi krásně a silně ztvárněné, od časté chůze bosky po nepohodlných a kamenitých cestách na chodidlech zmozolnatělé. Jeho ruce byly krásné, s dlouhými a jemnými prsty, ale ne změkčilé; nebyly také udřené jako u lidí těžce pracujících. Jeho krk nebyl krátký, ale přece dost silný a svalovitý, jeho hlava v krásném poměru k tělu, a nebyla příliš veliká, čelo jasné a vysoké a celý obličej tvořil čistý, krásný ovál. Vlasy nebyly tuze silné, byly barvy zlatohnědé, byly zpříma rozčesány, visívaly až na krk, vous na bradě nebyl dlouhý a rozděloval se.
Teď však byla všecka krása Syna člověka zohavena. Vlasy byly vytrhány nebo krví zality a slepeny, tělo ranami jako poseté, trýzní vypjaté, žebra tu a tam vyčnělá protrženou kůží. Břicho bylo natažením tak tenké, že ani nepřikrylo kmen kříže.
Kříž byl vzadu zaoblený, vpředu plochý a na některých místech vyhloubený. Byl asi stejně široký jako tlustý. Jednotlivé kusy kříže byly rozličných barev, hnědé, žluté, kmen byl tmavší, asi jako dřevo, které delší dobu leželo ve vodě.
Kříže lotrů byly hrubší a stály na pokraji pahrbku, od kříže Kristova byly tak vzdáleny, že mezi nimi mohl projet jezdec. Byly k sobě poněkud obráceny a stály přece jen níže. Pohled na lotry na kříži visící byl odporný, zvláště hnusný pohled byl na lotra levého, jenž byl zlostný, opilý ničema, stále klející a nadávající. Viseli celí stočení, rozlámaní, oteklí a od provazů rozřezaní. Obličeje měli hnědé a modré, rty krví naběhlé, oči opuchlé, červené a vyvalené. Když je přivazovali, řvali a křičeli. Gesmas proklínal a nadával. Hřebíky, jimiž byla přibita příčná břevna ke kmeni, trochu vyčnívaly a tlačily jim hlavy kupředu. Cukali sebou v bolestech, svíjeli se, a třebas byli pevně přivázáni, podařilo se jednomu nohu trochu povytáhnout, takže koleno trčelo vzhůru.
PRVÉ SLOVO JEŽÍŠOVO NA KŘÍŽI
Když kati skončili svou práci, sebrali své náčiní, ještě jednou se Pánu vysmáli a odtáhli. Také farizeové pobídli koně, jeli okolo popravčího místa, před tváří Ježíšovou, tupili ho a pak odjeli k městu. Také sto římských vojáků i se svými veliteli odešlo, neboť je vystřídalo jiných padesát; kteří se tu rozestavili na stráž.
Setník této skupiny se nazýval Abenadar, byl rodem Arab, ktorý později při křtu dostal jméno Ktésifon; poddůstojník se jmenoval Kassius a byl u Piláta jako ordonance, později dostal jméno Longin. Také sem znovu přijel oddíl farizeů, saduceů a zákoníků. Byli mezi nimi i ti, co dvakrát Piláta žádali o nový nápis na kříž, leč nadarmo. Pilát je ani nepřijal. Byli velice rozhořčeni, jeli kolem popravčího místa a odehnali nejsvětější Pannu za sprostých nadávek; spílali jí poběhlic. Jan ji odvedl zpět k ostatním ženám.
Když farizeové přišli před kříž Páně, potřásli pohrdavě hlavami a volali: „Pfuj, lháři! Jak zboříš chrám a vystavíš nový ve třech dnech? — Jiným chtěl pořád pomáhat, sám sobě pomoci nemůže! — Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže! — Je-li králem židovským, ať sestoupí s kříže a my v něho uvěříme! — Spoléhal na Boha, ten ať mu teď pomůže!“
I vojáci se smáli a říkali: „Jsi-li král Židů, pomoz si teď!“ Když Ježíš visel na kříži ještě jako v mdlobách, řekl Gesmas, lotr po levici: „Jeho zlý duch ho teď opustil.“ Jeden voják však nabodl na yzop houbu, namočenou v octě, a podal ji k ústům Ježíšovi, a zdálo se, že Pán maličko pil. Posměch dosud trval. Voják pravil: „Jsi-li král židů, pomoz sám sobě!“
Ježíš pozdvihl poněkud svou hlavu a řekl: „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí!“ Pak se tiše modlil dále. Tu Gesmas vykřikl: „Jsi-li ty Kristus, pomoz sobě i nám!“ Posměch trval dál, ale Dismas, lotr po pravici, byl hluboce dojat, když se Ježíš modlil za své nepřátele. Modlitbou Ježíšovou dostal dar hlubokého osvícení. Když teď nejsvětější Panna znovu blízko přistoupila, poznal, že Ježíš a jeho Matka mu již pomohli tehdy, když byl dítětem. Tu pozdvihl svůj hlas a velmi hlasitě zvolal: „Jak je to možné? Vy ho tupíte, a on se za vás modlí! Mlčel a trpěl, když jste se mu posmívali! To jest prorok! On je náš Král! On je Syn Boží!“ Po těchto káravých, neočekávaných slovech lotra, visícího na kříži, nastalo mezi posměvači vzrušení. Hledali kamení, aby ho na kříži ukamenovali. Setník Abenadar však tomu zabránil, dal je rozehnat a obnovil pořádek.
Přesvatá Panna se cítila teď docela posilněna modlitbou Ježíšovou. Dismas pravil k svému druhovi, křičícímu: „Jsi-li Kristus, pomoz sobě i nám!“ toto: „Ani ty se Boha nebojíš? A přece trpíš zároveň! My trpíme, co jsme si zasloužili, ale tento nic zlého neučinil. Ó, vzpomeň si na své hříchy a obrať se v duši!“ Nyní přijal Dismas milost hluboké lítosti, vyznal svou vinu Ježíši, řka: „Pane, zavrhneš-li mě, stane se mi po právu; ale smiluj se nade mnou!“ A Ježíš mu odpověděl: „Zakusíš milosrdenství mé!“ Dismas dostal hned nato milost zkroušené lítosti, trvající přes čtvrt hodiny.
Všechno, co jsem nyní vypravovala, udalo se téměř zároveň, rychle za sebou, od dvanácté hodiny do půl jedné, několik minut po vyzdvižení kříže. V nitru diváků nastala také rychle změna, neboť za řeči kajícího lotra se udalo něco velikého v přírodě, co naplnilo všechny velikou úzkostí.
ZATMĚNÍ SLUNCE
Až do desáté hodiny, kdy Pilát vynesl rozsudek, bylo zataženo, dokonce se přehnaly kroupy, pak se vyjasnilo a slunce svítilo až do dvanácti hodin v poledne. Teď zastřela slunce temná, červená mlha. Kolem šesté hodiny podle židovského počítání, podle našeho času asi o půl jedné, nastalo podivuhodné zatmění slunce. Byl mi ukázán celý průběh tohoto jevu, ale nemohla jsem si to zapamatovat a nemám ani slov pro takové věci. Byla jsem zprvu nad zemí, když jsem uviděla počátek. Viděla jsem rozličné kruhy na nebi a oběhy hvězd, jak kroužily jedna přes druhou. Měsíc jsem viděla na druhé straně zeměkoule, ale zpozorovala jsem, jak se najednou rychle pohybuje jako ohnivá koule. Pak jsem byla zase v Jeruzalémě a viděla jsem měsíc vycházet nad Olivovou horou, byl v úplňku a bledý. Slunce bylo zahaleno mlhou a Měsíc rychle ubíhal od východu před sluncem. Z počátku jsem viděla na východní straně slunce cosi jako černou lávku. Ta brzy vyrostla jako hora a přikryla celé slunce. Jádro jevu bylo barvy plavé. Kolem dokola byla rudá záře jako prstenec. Nebe se docela zatmělo a hvězdy se červenavě třpytily. Nezvyklý strach přišel na lidi a na zvířata; dobytek bučel a prchal pryč, ptáci hledali skrýše a v celých hejnech se spouštěli na kopce kolem Kalvárie. Dali by se chytat rukama. Posměvači zmlkli, farizeové se však snažili ten úkaz vysvětlit přirozeně, ale dařilo se jim to velmi špatně a také jich se zmocnila hrůza. Mnozí se bili v prsa, lomili rukama a volali: „Krev jeho na jeho vrahy!“ Jiní blízko i opodál padali na kolena a prosili Pána za odpuštění. Pán ve svých bolestech k nim obrátil oči.
DRUHÉ A TŘETÍ SLOVO
Zatímco zatmění přibývalo a všichni hleděli k nebi a o kříž nikdo nedbal kromě Matky Ježíšovy a nejvěrnějších přátel, obrátil Dismas v hluboké lítosti a v pokorné naději svou tvář k Spasiteli a pravil: „Pane, rozpomeň se na mě, až přijdeš do království svého!“ A Pán mu odpověděl: „Amen, pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji!“
Matka Ježíšova, Magdaléna, Maria Kleofášova a Jan stáli pod křížem Páně a dívali se na svého Vykupitele. Matka Páně, celá do nitra pohroužená, vroucně se modlila, aby mohla umřít spolu se Synem. Tu Spasitel pohlédl vážně a soucitně na svou milou Matku, obrátil oči k Janovi a řekl jí: „Ženo, hle, syn tvůj! Bude ti ještě víc synem, než kdybys ho byla porodila!“ Chválil také Jana a řekl: „Vždy beze lži věřil, nikdy se nepohoršil, leč tehdy, když jeho matka si přála jeho povýšení.“ Janovi pak řekl: „Hle, Matka tvá!“ Tu Jan objal pod křížem Matku Ježíšovu, která se nyní stala i jeho Matkou, co nejuctivěji jako dobrý syn. Nejsvětější Panna byla po tomto odkazu vážností a bolestí tak otřesena, že ji svaté ženy musily na chvíli podržet v náručí a na okamžik ji posadit na násep proti kříži.
Nevím, zdali Pán všecka ta slova mluvil hlasitě svými rty, ale já jsem slyšela všechno. V takových rozjímáních je člověku mnohé tak jasné, že si myslí, že se to rozumí samo sebou, a pak to slovy nedokáže říci. Tak například by se nikdo nedivil, že Pán nenazývá nejsvětější Pannu „Matkou“, ale „Ženou“. Neboť ve vidění ji člověk poznává jako ženu v její důstojnosti, která má rozdrtit hlavu hadovu právě v tuto hodinu, když smrtí jejího Syna se toto zaslíbení naplňuje. Nikdo se také nediví, že Pán dává jí, Marii, kterou pozdravil anděl slovem „milosti plná“, za syna Jana, protože při vidění pozná, že jeho jméno je jménem milosti, neboť tam jsou všichni tím, čím jsou, a Jan byl dítkem Božím a Ježíš žil v něm. Cítila jsem, že těmi slovy dává Pán Marii za Matku všem lidem, kteří jej, Krista, přijmou jako Jan, v něj uvěří a stanou se dítkami Božími, kteří ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha se narodili. Cítila jsem také, jak Maria, nejčistší, nejpokornější, nejposlušnější, která řekla andělu: „Ejhle, dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého!“ a stala se Matkou Slova, tělem učiněného, také nyní, když slyšela slova umírajícího Syna, že má být duchovní Matkou jiného syna, že znovu v hrozných bolestech řekla ve svém srdci: „Ejhle, dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého!“ a že v tom okamžiku přijala za své dítky všechny dítky Boží, všechny bratry Páně. Všechno to se však zjevuje jednoduše, jako nutná a jasná věc a teď, když to mám vypovědět slovy, je to velmi složité, takže spíš se to milostí Boží pocítí než řekne. Vždycky si při takových věcech vzpomenu, co mně můj nebeský Ženich jednou pravil: „Všecko je napsáno v těch dítkách Církve, které věří, doufají a milují!“
Spatřila jsem, že v Jeruzalémě panovala všeobecná úzkost a strach. Mlha a tma ležely v ulicích. Lidé zmateně pobíhali, mnozí zalezli do koutů, zahalili si hlavy a bili se v prsa. Jiní stáli na střechách, vzhlíželi k nebi a bědovali. Zvířata řvala a skrývala se, ptáci poletovali nízko a padali na zemi. Pilát navštívil Heroda. Oba byli plni strachu, dívali se k nebi z téže terasy, ze které se posmíval Herodes Ježíšovi. Říkali, že se to všechno dá vysvětlit přirozeně, ale s Ježíšem že se zacházelo příliš tvrdě.
Potom šel Herodes s Pilátem do vladařova paláce přes náměstí. Oba byli velmi úzkostliví a šli rychle. Vzali si s sebou stráž. Cestou se Pilát ani nepodíval na soudnou stolici Gabatha, kde Ježíše odsoudil. Náměstí bylo pusté. Lidé zalezli do svých domů a tam pobíhali a naříkali. Tu a tam se však lidé na některých místech shlukovali. Pilát dal zavolat k sobě starší židů a tázal se jich, co soudí o té tmě, co že znamená. On je toho názoru, že je to výstražné znamení, že se jejich Bůh hněvá, že si násilně vyžádali na smrt Galilejského. Byl to jistě prorok a král. On sám si umyl ruce a je nevinen... Židé mu však vysvětlovali všechno jako obyčejný přírodní jev a zůstali zatvrzelí. Ale tu a tam se mnoho lidí obrátilo, také mnozí vojáci.
Znenáhla se shromáždilo mnoho lidí před Pilátovým palácem. Tam, kde ráno křičeli: „Pryč s ním, ukřižuj ho!“ teď volali: „Nespravedlivý soudce! Krev jeho přijde na jeho vrahy!“ Pilát k sobě povolal ještě více vojáků. Vyšel ven k lidu a činil židům velké výčitky: on prý nemá na smrti Ježíšově žádné viny; vždyť Galilejský není jeho králem, prorokem a svatým, ale jejich, židovským; jemu prý po tom nic není, neboť oni chtěli jeho smrt.
V chrámě panovala úzkost a strach v nejvyšším stupni. Byli právě zaměstnáni zabíjením beránka, když se tu náhle přivalila tma. Všechno upadlo v zmatek. Tu a tam bylo slyšet bědování. Veleknězi se všemožně starali, aby udrželi klid a pořádek. Lampy byly rozžaty. Ale neklid byl větší a větší. Viděla jsem, jak se zmocnila Annáše veliká úzkost, běhal z kouta do kouta a hledal, kde by se schoval. Když jsem vycházela z města, přístřešky a okna se třásly, ačkoliv nebyla žádná bouře. Tma byla čím dál hustší. Viděla jsem také za městem na severozápadní straně blízko městských zdí, kde jsou zahrady a v nich mnohé hroby, že vchody do hrobů se propadly, jako by se země třásla.
ČTVRTÉ SLOVO JEŽÍŠOVO
Na Golgotě nastala chvíle dusného ticha. Přemnozí lidé prchali k městu, neboť se strachovali rostoucích temnot, jiní se dívali na oblohu, v mnohých se ozývalo svědomí, někteří obraceli své oči zkroušeně ke kříži, bili se v prsa a litovali svých činů, stejně smýšlející se seskupovali v hloučky, farizeům se nedařilo vysvětlit jev přirozeně, jejich zlomyslné posměšky a rouhání byly umlčeny. Koně a osli jezdců tlačili se k sobě a věsili hlavy. Všechno bylo zahaleno mlhou.
Ukřižovaný trpěl ve svých mukách největší opuštěnost a bezútěšnost. Modlil se k svému nebeskému Otci slovy žalmů, jež se teď na něm vyplňovala. Viděla jsem okolo něho anděly. Čím více houstla tma a úzkost padala na svědomí lidí, tím více Pán trpěl v opuštěnosti a bez útěchy. Trpěl všechno, co může trpět ubožák, člověk umučený a utýraný, v největší opuštěnosti, bez útěchy lidské i božské, když totiž víra, naděje a láska zcela osamotněly, když je nikdo neopětuje, nikdo nepotěší, nikdo nedodá světla v nejopuštěnější poušti zkoušky, když v neskonalých mukách musejí být živy jen samy ze sebe. Takovou bolest nelze vyslovit. V těchto mukách vydobyl nám Ježíš sílu, abychom vítězně obstáli v nejzazší bídě naší vlastní opuštěnosti, když se nám trhají všechna pouta a všechny vztahy s tímto životem, se světem a s přírodou, když se nám zastřou i průhledy z tohoto života do druhého, věčného; tehdy, spojíce svou opuštěnost se zásluhami jeho opuštěnosti na kříži, bude stát vítězně. Ježíš nám vydobyl zásluhy pevnosti a vytrvalosti v boji s opuštěností, nad niž nebylo a nebude větší, a obětoval svou bídu, svou chudobu, své umučení a svou opuštěnost za nás hříšníky, takže nyní člověk, spojený s Ježíšem, nemusí se již bát, nemusí zoufat, když se mu v poslední hodině života všechno zatemní, když mu zhasne všechno světlo a všeliká útěcha. Na tuto poušť vnitřní noci netřeba se vydávat nám samotným, neboť Pán v té chvíli křesťana neopustí. Není už pouště, není samoty, není žádné opuštěnosti a zoufalství, neboť Ježíš, jenž je světlo, cesta a pravda, prošel touto černou cestou, požehnal jí a všechen strach z ní zahnal a postavil svůj kříž v oněch nesmírných pustinách.
Ježíš docela opuštěn, ubohý, bez pomoci, obětoval sama sebe, jak to jen láska dovede, ba on učinil ze své opuštěnosti největší poklad, poněvadž obětoval sebe sama, celý svůj život, všechny své práce, utrpení, hořký pocit našeho nevděku a to všechno nabídl Otci nebeskému za naši slabost a nuzotu. Ve svém posledním pořízení před Bohem odevzdal všechny své zásluhy Církvi svaté a hříšníkům. Pamatoval na všechny, ve své opuštěnosti byl při nás všech až do skonání světa; modlil se též za kacíře, kteří se domnívají, že netrpěl tolik, že všechny bolesti necítil, protože je Bohem, že buď vůbec netrpěl, nebo jen něco málo, daleko méně, než by trpěl jiný člověk v podobných okolnostech. — Byla jsem účastná jeho modlitby a slyšela jsem, jako by řekl: „Věz, že jsem tyto muky opuštěnosti snášel trpčeji než kterýkoliv člověk, poněvadž jsem spojen s božstvím, poněvadž jsem celý Bůh a celý člověk, a pocit člověčenství opuštěného od Boha jsem vyčerpal v celé míře, až do dna, a proto jsem trpěl víc, že jsem Bůh a spolu člověk.“
Proto vydal ve svých mukách svědectví své opuštěnosti, a tím otevřel všem uhněteným a utlačovaným, kteří Boha vyznávají, svobodu důvěrné, dětinné žaloby. Ke třetí hodině zvolal Pán hlasem velikým: „Eli, Eli, lamma sabakthani!“ — „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!“
Když mocný výkřik našeho Pána prolomil úzkostné ticho, posměvači se obrátili ke kříži a jeden z nich pravil: „Volá Eliáše!“ Jiný dodal: „Uvádíme, zdali Eliáš přijde a jemu pomůže!“
V té chvíli, kdy poděšený lid tak bědoval, přijížděl průvod asi třiceti vznešených mužů na koních. Byli z Joppe a jiných judských krajin a jeli k slavnosti. Zastavili se a vidouce muka Spasitelova a výhružná přírodní znamení, mluvili v hrůze a silným hlasem: „Běda, toto ošklivé město, nebýt v něm chrámu, by se mělo zbořit a spálit! Takovou vinu na sebe uvalilo!“
Tato slova vznešených cizinců na lid působila. Všude propuklo reptání a nářek a dobře smýšlející se seskupovali. Tak vznikly dvě strany, jedni naříkali, druzí se rouhali a zuřili. Farizeové však byli čím dál sklíčenější, a protože se báli pozdvižení lidu, mluvili se setníkem Abenadarem, načež městská brána byla zavřena, aby se přerušilo spojení s městem. Byl také poslán posel k Pilátovi se žádostí o vojenskou posilu, aby se zabránilo vzpouře. Zatím zjednal setník přísný pořádek a zakázal posměch, aby se jím lid nejitřil.
Hned po třetí hodině se poněkud rozjasnilo. Měsíc se počal od slunce vzdalovat, slunce se objevilo bez paprsků, za mžené a červené; měsíc klesal rychle, jako by padal. Znenáhla vyrážely ze slunce i paprsky, hvězdy mizely, ale přece ještě bylo stále temno. Posměvači, jakmile uviděli opět světlo, byli drzejší. To se stalo právě v té chvíli, když křičeli: „Volá Eliáše!“ Abenadar však rozkázal, aby bylo ticho a pořádek. — Tělo Páně se ukázalo na kříži zcela bledé; tolik již Spasitel vykrvácel!
POSLEDNÍ SLOVA NA KŘÍŽI A SMRT JEŽÍŠOVA
Ježíš docela umdlel. Tu pravil seschlým jazykem: „Žízním!“ Přátelé se na něho smutně podívali. Zdálo se mi, jako by jim Pán pravil: „Nemohli jste mi hlt vody podati?“ V čas zatmění by jim v tom totiž nikdo nebránil. Jan nato pravil zarmouceně: „Pane, my jsme zapomněli.“ Ježíš řekl ještě asi tato slova: „I ti nejbližší měli na mě zapomenouti a nepodali mi vody, aby se naplnila Písma.“ Velmi ho to bolelo. Nyní přátelé Ježíšovi prosili několik vojáků, aby mu podali trochu vody a nabízeli jim peníze. Ale marně. Jeden voják namočil houbu do octa, jejž tu měli v nádobce, a nalil do něho i žluči. Avšak setník Abenadar byl prosbou pohnut, vzal vojákovi houbu, vykroutil ji a znovu namočil do čistého octa. Pak nabodl na krátký yzop, připevnil ke svému kopí a tak vyzdvihl houbu až k ústům Ježíšovým, aby mohl ocet z houby vysát.
Pamatuji se, že také Pán řekl několik slov napomenutí k lidu, ale vím z toho jen málo: „A když už nebudu míti hlasu, ústa mrtvých budou mluviti!“ Někteří zvolali: „Rouhá se!“
Nyní se již blížila hodina Páně. Ježíš začal zápasit se smrtí, studený pot mu vystoupil na údech. Jan stál pod křížem a utíral nohy Mistrovy potni rouškou. Magdaléna, bolestí všecka zničena, se opírala o zadní stranu kříže. Nejsvětější Panna stála mezi křížem svého Syna a křížem kajícího lotra, opřena o rámě Marie Kleofášovy a Salome. Tu Ježíš pravil: „Dokonáno jest!“
Potom pozvedl hlavu vzhůru a zvolal hlasem velikým: „Otče, do rukou tvých poroučím ducha svého!“ Byl to výkřik, který pronikl nebe i zemi. Pak naklonil hlavu a vypustil duši. Viděla jsem jeho duši jako světlý stín u paty kříže sestoupit do země a dále do předpeklí. Jan a svaté ženy padly k zemi na své tváře.
Abenadar seděl na svém koni těsně u pahrbku s kříži. Díval se dlouhým pohledem, hluboce otřesen, vážně a bez pohnutí do Kristova obličeje, trním korunovaného. Jeho kůň svěsil hlavu, ale Abenadar, všecek náhle zpokorněv, nepobídl koně otěžemi, aby držel hlavu zpříma. Při smrti Ježíšově třásla se země a skála mezi křížem Ježíšovým a lotrem na levici pukla širokou trhlinou. Svědectví Boží, hrůzou a bázní napomínajíc, proniklo všechnu truchlící přírodu. Srdce příbuzných pronikl ostrý meč bolesti.
V této chvíli přišla milost do srdce Abenadarova. Jeho pyšný hrdý duch pukl jako ta skála kalvárská. Odhodil od sebe kopí, bil se tvrdou pěstí do prsou a hlasem nového člověka zvolal hlasitě: „Pochválen budiž Bůh všemohoucí, Bůh Abrahámův a Jákobův! Tento byl muž spravedlivý, opravdu, jest to Syn Boží!“ A mnozí, otřeseni slovy setníkovými, činili podobně.
Abenadar však, stal se novým, vykoupeným člověkem a vyznav veřejně Syna Božího, nechtěl zůstat déle ve službě jeho nepřátel. Obrátil koně ke Kassioví, poddůstojníku, jehož jmenujeme Longin, seskočil, zvedl své kopí a dal je Longinovi. Pak něco mluvil ke Kassiovi a k vojákům. Poddůstojník vyskočil na koně a převzal velení. Abenadar ihned odkvapil; šel k údolí Hinnom do jeskyní, kde skrytým učedníkům Páně oznámil smrt Mistrovu. Pak běžel do města k Pilátovi.
Velké zděšení se zmocnilo všech přítomných při smrtelném výkřiku Ježíšovu, když se země třásla a skála kalvárská pukla. Byl to strach, který pronikl veškerou přírodu. Tu se roztrhla i v chrámě opona. Mnoho mrtvých vstalo z hrobů. Zdi chrámové poklesly a v mnohých místech na světě zřítily se hory i domy.
Abenadar vydal svědectví. Mnozí vojáci také svědčili a mnoho přítomných lidí i farizeů se obrátilo. Bili se v prsa a bědovali. Jiní natrháváli svá roucha a sypali si na hlavu popel.
Protože Bůh, dárce všeho života, bolestnou smrtí zadost učinil za hříšníky, jako člověk svou duši nebeskému Otci odevzdal, tělo své na smrt obětoval, proto se rozložila po této svaté, zničené nádobě těla bledá, studená barva smrti, tělo jeho se bolestí třáslo, proudy krve, tekoucí z ran, byly tmavší. Obličej jeho se prodlužoval, líce zapadly, nos byl užší a špičatější, brada klesla, jeho zavřené, krví zalepené oči se napolo otevřely. Hlavu, trním korunovanou, naposledy pozdvihl, až mu sklesla pod tíží bolestí na prsa. Rty měl modré a stažené, v otevřených ústech bylo vidět krvavý jazyk. Jeho ruce, předtím sevřené přes hřebíky, se otevřely a klesly, protože se více natáhly, jeho záda se přitlačila více ke kříži a tíže těla spočívala na nohou. Potom i kolena klesla na jednu stranu a nohy se kolem hřebu trochu otočily.
Bylo krátce po třetí hodině, když Pán umřel. Když první otřes země pominul, mnozí farizeové byli zase smělejší. Blížili se k skalní trhlině, házeli do ní kamení, navázali provazy a spouštěli je dolů, ale nemohouce dosáhnout dna, poněkud se zamyslili. Působil na ně také obrat v lidu a raději odtud odjeli. Kassius zůstal asi s pěti vojáky poblíž kříže. Přátelé Ježíšovi stáli vůkol kříže nebo seděli proti němu v hlubokém zármutku a truchlili. Bylo velmi ticho a smutno. Tu a tam se na okolních výšinách objevili někteří učedníci; dívali se s bázní na kříž, ale měl-li se někdo k nim přiblížit, rychle se ukrývali.
