Krížová cesta III - Ježišov pohreb
Krížová cesta
očami blahoslavenej A. K. Emmerichovej
- Ježišov pohreb -
ZEMĚTŘESENÍ
Když Ježíš s hlasitým výkřikem odevzdal svého ducha do rukou nebeského Otce, viděla jsem jeho duši jako zářivou postavu sestupovat zemí u kříže do předpeklí. Provázel ji světlý zástup andělů; byl mezi nimi též Gabriel. Viděla jsem, jak andělé zahánějí do propasti veliké množství zlých duchů. Ježíš pak poslal mnohé duše z předpeklí vzhůru, aby se spojily se svými těly a ukázaly se živým, aby zastrašily zatvrzelé a napomenuly je a vydaly o něm svědectví.
Otřesem země při smrti Ježíšově zřítily a propadly se mnohé věci na světě, zvláště však v Palestině a v Jeruzalémě. Avšak sotva se lidé v městě a v chrámě po zatmění poněkud utišili, tu se začala třást země a na mnoha místech se zřítily budovy. Lidé v nesmírném strachu vybíhali a bloudili s nářkem po ulicích. A tu k největší hrůze potkávali z hrobu vstalé umrlce, kteří procházeli městem a dutým hlasem napomínali živé.
Když nastala před chvílí tma, musili kněží ustát v zabíjení beránků, a sotvaže obřady znovu začaly a lidé se zaradovali nad návratem světla, už se zase země otřásla, bylo slyšet dunění, a hned praštěly řítící se zdi, chrámová opona se s ostrým sykotem roztrhla, úzkosti v lidu přibylo a strach a bědování začaly nanovo a rychle vzrůstaly. Avšak zmatek nepovstal, protože množství lidu bylo uspořádáno, rozlehlý chrám byl naplněn oddíly lidu, jejichž příchod a odchod se dál naprosto pravidelně podle toho, jak přicházela dlouhá řada kněží k úkonu zabíjení, k pouštění krve a ke kropení oltáře a přitom stále zazníval zvuk trub a hlasitý zpěv. Zatím se tedy beránci dále obětovali, i když už jinde panoval strach, ale když se i v chrámě zjevili mrtví, nastal zmatek a oběť byla naráz překažena, jako by chrám byl znečištěn. Ale ani tato příhoda nezpůsobila náhlý útěk lidu, který se rozcházel spíše pomalu a v zástupech, ba na některých místech ho i kněží zdržovali. Avšak jinde vládl nevýslovný strach. Pořádek a povstalý zmatek byl asi takový, jako když do uspořádaného mraveniště někdo hodí kámen nebo je rozhrabe holí; na místě, kam padl kámen, panuje nepořádek a velký zmatek a jinde je všechno zatím v obvyklém pořádku.
Velekněz Kaifáš však v zoufalé drzosti neztratil hlavu a svým ďábelským klidem dosáhl alespoň toho, že nepovstal obecný zmatek. Jako chytré vrchnosti vzbouřeného města se podaří hrozbami, rozdělením lidu na strany, napomínáním a přesvědčováním zjednat pokoj, tak se to podařilo též Kaifášovi. Zmohl i to, že si lidé vykládali tyto jevy jinak než jako výstrahy a svědectví nevinné smrti Ježíšovy. Také římská posádka z hradu Antonia u-činila vše, aby pořádek byl zachován. Velikonoční slavnost byla sice nadobro přerušena, ale k vzpouře nedošlo. Oheň nepokoje v lidu jen doutnal, ale domluvami farizeů lidé pomalu pozbývali své úzkosti.
Vzpomínám si, že oba veliké sloupy při vchodu do chrámové velesvatyně se nahoře rozestoupily, římsa, která na nich spočívala, spadla, a veliká opona, jež mezi sloupy visela, syčivě se roztrhla po délce shora dolů, takže spadla po obou stranách na zem a odhalila velesvatyni každému pohledu. Chrámová opona byla barvy červené, modré, bílé a žluté. Byly na ní vyobrazeny mnohé kruhy nebeské, také i předobrazy, jako měděný had. V kapli Simeonově, stojící vedle svatyně, vypadl ze zdi veliký kámen a celé klenutí se zřítilo. V některých chodbách a síních se propadla země, prahy se pošinuly a sloupy ustoupily.
Tu se ve velesvatyni zjevil nejvyšší kněz Zachariáš, jenž byl zavražděn mezi chrámem a oltářem. Mluvil hrozivá slova a zmiňoval se také o smrti jiného Zachariáše a Jana a o vraždě proroků. Vystoupil v tom místě, kde vypadl kámen kaple Simeonovy a mluvil ve svatyni s kněžími. Na učitelském stolci bylo vidět dva záhy zemřelé syny zbožného velekněze Šimona Justa, jenž držel na rukou Ježíška při obětování. Zjevili se jako duchové veliké postavy a hrozili, mluvíce o zavraždění proroků, o oběti, která nyní přestává, a napomínali všechny, aby se obrátili k učení Ukřižovaného. U oltáře se zjevil Jeremiáš. Oznamoval, že oběť Starého zákona přestala a že začíná nová oběť. Tato zjevení a řeči slyšeli jen Kaifáš a kněží. Nic z toho lidu neprozradili a bylo zakázáno pod těžkými tresty o tom mluvit. — Povstal také veliký hluk. Dveře se najednou otvíraly a bylo slyšet hlas: „Vyjděme pryč odtud!“ Viděla jsem zástup andělů, jak odcházejí ze svatyně. Oltář, na němž se pálilo kadidlo, se otřásl, kadidelnice spadla dolů, skříňka na svitky Písem se rozpadla a knihy padaly a válely se v nepořádku. Tu a tam ležely mrtvoly, jinde chodily po síních a promlouvaly výhružná slova. Když andělé volali „Vyjděme pryč odtud!“, vrátily se mrtvoly zpět do svých hrobů. — Nikodém a Josef z Arimatie a jiní z chrámu odešli.
Učitelský stolec, z něhož se vyučovalo, se v předsíni převalil. Někteří z farizeů, kteří přijeli na Kalvárii naposled, se obrátili a vrátivše se do chrámu, byli těmito znameními tím spíše pohnuti, i činili výčitky Annášovi a Kaifášovi a nato odjeli pryč.
Annáš, vlastní úhlavní nepřítel Ježíšův, který už dlouhý čas osnoval všecky pikle proti němu a proti učedníkům Páně a který též žalobce naučil, jak mají mluvit, byl úzkostí jako beze smyslů a prchal z jednoho kouta do druhého až do nejskrytějších pokojů chrámových. Viděla jsem ho, jak se svíjel v křečích a v bolestech, jak řval a křivil se, a byl pak donesen na skryté místo, kde s ním zůstalo několik jeho straníků. Také Kaifáš za ním jednou přišel a pevně ho držel pažemi, aby ho poněkud vzmužil, ale bylo to marné. Zjevení mrtvých ho přivedlo až k úplnému zoufalství.
Kaifáš byl sice jat také hlubokou úzkostí, ale měl v sobě tak pyšného a tvrdohlavého ďábla, že svou hrůzu nenechal na sobě znát. Všemu vzdoroval a protivil se hrozícím znamením Božím, i svému tajnému strachu, a s drzým čelem ve svém záští a vzdoru vytrval. Když už nemohl další chod posvátných úkonů udržet, rozkázal, aby se o všech zjeveních a příhodách mlčelo, aby rozšiřovali názor, že Bůh těmito jevy ukazuje svůj hněv nad přívrženci Galilejského, kteří znečištěni přišli do chrámu. Jenom nepřátelé svatého Zákona, jejž i Ježíš chtěl zvrátit, jsou tím vinni. Ostatní pak prý způsobilo čarodějství Galilejského, jenž jak za svého života, tak při své smrti rušil pokoj a klid chrámový. Tak se Kaifáši podařilo některé upokojit, jiným nahnat strachu. Mnozí však byli v hloubi srdce otřeseni, ale skrývali své smýšlení. Slavnost tedy byla odložena, až by se provedlo očištění chrámu. Lid se pozvolna rozešel.
Zatímco se tyto věci daly v chrámě, panoval stejný strach na mnohých místech ve městě. Hned po třetí hodině rozvalily se mnohé hroby, zvláště na severozápadní straně města. Viděla jsem v nich tu a tam ležet zabalené mrtvoly, jinde jen zpráchnivělé hadry a kostry. Z některých vycházel nesnesitelný zápach.
V soudním domě Kaifášově se zřítily schody, na nichž byl Ježíš posmíván. Stejně tak kus ohniště, kde Petr zapřel Mistra. Tu se zjevila mrtvola velekněze Šimona Justa. Hrozil pro nespravedlivý rozsudek, jenž tu byl vynesen. Několik členů velerady zde bylo přítomno. Ti lidé, kteří včera opatřili přístup do dvora Petrovi a Janovi, se obrátili a uprchli do jeskyň, kde se ještě skrývali učedníci. V paláci Pilátově se propadlo místo, z něhož nespravedlivý soudce ukázal lidu zbičovaného Ježíše. Všechno padalo a třáslo se. Zmatený a pověrčivý Pilát byl ve velikém zděšení a byl neschopen jakéhokoliv činu. Zemětřesení otřáslo jeho palácem. Půda se pod ním prohýbala a kolísala. Pilát prchal z místnosti do místnosti. V předdvoří zazněly hlasy umrlců, kteří mu vyčítali nespravedlivý soud a rozsudek plný rozporů. Pilát se domníval, že jsou to bohové proroka Ježíše, a zamkl se v nejodlehlejší komůrce zámku, kde nakuřoval své modly a obětoval jim. Složil tam také slib, jen aby jeho bůžkové učinili neškodnými bůžky Galilejského. — Také Herodes byl ve svém paláci skryt a jako nepříčetný; ze strachu dal všechny dveře pozamykat.
Umrlců, kteří byli pohřbeni v Jeruzalémě a v okolí za různých dob, kteří se teď zjevovali, bylo asi sto. Bylo je vidět jednotlivě nebo i v dvojicích, stavěli se do cesty lidu a krátkými, hrozivými slovy svědčili o Ježíši. Hroby byly ponejvíce osamělé venku v údolích, ale také v nově postavených částech města, zvláště na severozápad. Také pod chrámem a okolo něho byly hroby, ale upadly již v zapomenutí.
Všecky mrtvoly však nevstaly, když se hroby otevřely. Ve společných hrobech jsem viděla ležet mnohé, ale vstaly jen ty, jejichž duše Pán poslal z předpeklí. Tito mrtví vstali, sňali si roušky s tváří a sunuli se vzduchem po ulicích jeruzalémských, vcházeli do domů a hrozili svým potomkům, že měli účast na smrti Ježíšově. Nohama však pod rubáši nepohybovati, spíše se lehce vznášeli nad zemí. Ruce měli jednak v širokých obvazech, jednak jim visely dolů v širokých a dlouhých rukávech, ale nebylo je vidět. Roušky z obličeje měly mrtvoly přehozeny přes hlavu, tváře bledé a zežloutlé, byly suché a zetlelé a porostlé dlouhým vousem. Hlas jejich byl naříkavě cizí a nezvyklý. Oděny byly rozličně podle stavu a stáří a podle obyčejů své doby. Na křižovatkách, kde pozouny ohlašovaly rozsudek smrti nad Ježíšem, se zastavily, ohlašovaly Ježíše a volaly běda vrahům. Lidé stáli zdaleka, poslouchali zděšeně, třásli se, a jakmile se mrtví dali znovu do pohybu, rozutíkali se. Na náměstí před palácem Pilátovým mrtvoly volaly; pamatuji se na slova: „Krvavý soudce!“
Okolo čtvrté hodiny se vrátily do hrobů. Po zmrtvýchvstání Páně se však ještě mnohé ukázaly. Hrob Zachariášův pod chrámovou zdí se propadl, a tím se vyvalily kameny ze zdi. Když se Zachariáš vracel do hrobu, nešel touž cestou jako prve, nýbrž jinou, ale nevím již, kterou. Vstalí synové Šimona Justa se položili do hrobu pod horou chrámovou v tu dobu, když Ježíšovo tělo bylo připravováno do hrobu.
Zemětřesení a tmu jsem viděla nejen v Jeruzalémě, nýbrž i na jiných místech Svaté země, ano dokonce i na velmi vzdálených místech. Všude se tak rozšířila spoušť a bázeň. V mnohých krajinách jsem viděla, jak se zlí duchové s rozmetanými budovami a horami propadali do propasti.
JOSEF Z ARIMATIE ŽÁDÁ PILÁTA O TĚLO JEŽÍŠOVO
Sotva se město poněkud uklidnilo, už dostával postrašený Pilát ze všech stran zprávy o tom, co se všude dělo. Velerada také k němu hned poslala kohosi se žádostí, aby dal ukřižovaným zlomit hnáty a sejmout z kříže, by neviseli přes sobotu. Vladař poslal dva kary na popraviště, aby rozkaz vyplnili.
Hned nato jsem viděla Josefa z Arimatie, že jde k Pilátovi. Již se dověděl o smrti Ježíšově a společně s Nikodémem se rozhodli, že pochovají tělo Páně v novém hrobě, vytesaném ve skále v zahradě Josefově, která ležela poblíž hory kalvárské. Zdá se mi, že jsem ho viděla už venku před branou, jak sbíral zprávy. Jeho lidé už byli v zahradě a hrob čistili a ještě něco uvnitř dokončovali. Nikodém šel též na několik míst, nakoupil plátna a vonné masti k pohřbu a čekal na Josefa.
Josef zastal Piláta velmi postrašeného a zmateného. Žádal ho zcela přímo a odhodlaně, aby mu dovolil tělo Ježíše, krále židovského, s kříže sejmout, neboť je chce pochovat ve své zahradě. Pilát se polekal ještě víc, když slyšel, že ho tento vznešený muž tak naléhavě žádá, aby směl pohřbít Ježíše, kterého on, vladař, dal tak potupně ukřižovat. Uvědomoval si tím silněji nevinu Ježíšovu. Avšak přetvařoval se a pravil: „Cožpak už zemřel?“ Vždyť teprve před několika minutami odeslal katy, aby ukřižovaným zlámali hnáty a tím je dorazili. Dal proto zavolat setníka Abenadara a tázal se ho, zdali král židovský opravdu již zemřel. Tu setník vyprávěl Pilátovi o smrti Páně, o jeho posledních slovech a hlasitém výkřiku, o tom, jak se zatřásla země a skála kalvárská pukla. Pilát se naoko divil, že Kristus tak brzy zemřel, vždyť přece ukřižovaní obvykle žijí déle, ale srdce měl plné strachu a úzkosti, když se dovídal o znameních právě při smrti Ježíšově. Chtěl snad svou krutost trochu napravit, když ihned vyhotovil písemné zmocnění pro Josefa, že smí tělo Páně s kříže sejmout a pohřbít. Měl také radost, že tak může pozlobit velekněze, protože ti si přáli, aby Ježíš byl zahrabán do země s oběma lotry velmi bezectně. Hned tedy odeslal s povolením muže, zdá se mi, že Abenadara, protože jsem ho viděla při snímání s kříže.
Josef z Arimatie opustil teď Piláta a šel za Nikodémem, jenž ho očekával u jedné dobře smýšlející paní. Byla to kořenářka a Josef tu již nakoupil mnoho zelin a vonného koření, aby jimi mohl opatřit mrtvé tělo Ježíšovo. Co sama neprodávala, opatřila jinde, jako rozličné masti a plátna a obvazy. Všechno mu svázala do pohodlného balíčku, takže to s sebou lehce nesl. Josef pak sám ještě odešel koupit velmi krásné, jemné, bavlněné plátno, šest loket dlouhé a několik loket široké. Sluhové té paní zatím vytahovali z kůlny vedle domu Nikodémova žebříky, kladiva, klíny, měchy na vodu, nádoby, houby a jiné potřebné věci. Složili je většinou na lehká nosítka, na jakých učedníci odnesli tělo Jana Křtitele z Machérontu, pevného zámku Herodova.
BOK KRISTŮV KOPÍM PROKLÁN
Venku na Golgotě bylo zatím ticho a smutno. Všechen lid se rozběhl a poschovával. Jen Matka Ježíšova stála pod křížem s jeho přáteli, kteří buď stáli nebo seděli naproti kříži a měli hlavy zahaleny. Několik vojáků leželo na náspu, majíce kopí zabodnuta do hlíny. Kassius na koni odjížděl. Vojáci mluvili s jinými strážemi, stojícími dole pod skalami. Nebe bylo zahalené a celá příroda byla zastřena truchlivostí. A tu sem přicházelo šest katů, nesoucích žebříky, lopaty a provazy. Nesli také těžké, trojhranné, železné tyče, jimiž měli zpřerážet ukřižovaným hnáty.
Když tito pacholci přišli doprostřed popravčího místa, přátelé Ježíšovi odstoupili poněkud zpět a blahoslavená Panna byla sevřena novou, bolestnou úzkostí, že kati budou hanobit tělo Ježíšovo ještě po smrti. Vystoupili totiž po žebříku na kříž, udeřili na tělo Kristovo a říkali, že se přetvařuje a mrtvým se jenom dělá. Jan se však obrátil na žádost Matky Boží k vojákům s prosbou, aby dosvědčil smrt Páně; a tu si kati také všimli, že tělo je už studené a ztuhlé. Nechali tedy zatím těla Spasitelova, ačkoliv se nezdáli být docela přesvědčeni o jeho smrti, a vylezli po žebřících k ukřižovaným lotrům. Dva začali přerážet ostrými obušky kosti v rukou a v ramenou, třetí rozbil zatím kotníky na nohou, až to praštělo. Gesmas řval hroznou bolestí; rozdrtili mu tedy ještě třemi tyčemi prsa. Dismas kvílel a zemřel ve velikých mukách, ale byl první, kdo po smrti uviděl Vykupitele tam na druhé straně. Potom kati rozvázali provazy a mrtvoly lotrů spadly na zem; na provazech je zatáhli do údolí pod kopec a zahrabali je tam.
Zdálo se, že kati pochybují ještě o smrti Páně, a družina Ježíšova byla tím více poděšena ukrutným výjevem, jehož byla svědkem, že přijdou a naloží právě tak s Ježíšem. Ale tu náhle projevil Kassius zvláštní horlivost. Byl teprve pětadvacetiletý, trochu ukvapený, ale úslužný člověk se šilhavýma očima. Jednak pro šilhavost, jednak pro jeho nadměrnou a ukvapenou zaměstnanost a horlivost dělávali si z něho jeho podřízení šprýmy. Když viděl strašnou zuřivost pochopů a úzkost svatých žen, jala ho svatá horlivost a dotčen též milostí, stal se vyplňovatelem jednoho proroctví. Našrouboval si složené kopí, nasadil na ně hrot, obrátil koně a rozjel se prudce k pahrbku, na němž stál kříž. Kůň by se tu stěží otočil, i musil jej přidržovat před skalní rozsedlinou. Zastavil se mezi křížem Spasitelovým a křížem dobrého lotra, takže byl po pravé straně těla Ježíšova. Uchopil kopí oběma rukama a vrazil je takovou silou do pravého boku Kristova, že projelo vnitřnostmi a srdcem a jeho hrot se ukázal na levé straně prsou, kde prořízl menší ránu. A když kopí zase prudce vytrhl, vytryskl ze široké rány pravého boku Kristova hojný proud krve a vody a postříkal vzpřímený obličej Kassiův spásou a milostí. Seskočil s koně, padl na kolena, bil se v prsa a vyznal přede všemi Ježíše velmi hlasitě.
Nejsvětější Panna a druhé svaté ženy, jejichž oči byly upřeny na Ježíše, viděly náhlé počínání tohoto muže a při vražení kopí do prsou bolestně vykřikly. Maria cítila ostrý hrot, jako by projel jejím vlastním srdcem. Kassius nyní klečel na kolenou a děkoval Bohu. Byl totiž nejen osvícen vnitřní milostí, ale i jeho oči byly uzdraveny, takže i tělesně nyní viděl správně a jasně. Zároveň však pojala všechny největší úcta ke krvi Spasitelově, smíšené s vodou, která se shromáždila v důlku pod křížem. Maria, svaté ženy, Jan i Kassius ji ihned vysušili svými šátky. Také přítomní vojáci byli uchváceni zázrakem, který se stal na jejich veliteli, padali též na kolena a vyznávali víru v Ježíše Krista. Kati zatím dostali od Piláta zákaz, aby se těla Kristova dotýkali, protože je daroval Josefovi z Arimatie, jenž je pohřbí; odešli tedy. Kopí Kassiovo bylo skládací; nebylo-li vytaženo, podobalo se dlouhé, silné holi. Vrchol kopí byl železný, podoby hruškovité, ale před upotřebením se nasazoval na něj hrot a vytáhla se dvě ostrá, zahnutá želízka. Toto vše se udalo hned po čtvrté hodině, když Josef z Arimatie a Nikodém byli zaměstnáni nakupováním potřebných věcí k pohřbu. Jejich služebníci zatím zvěstovali přátelům na Golgotě, že Josef z Arimatie s povolením Pilátovým sejme svaté tělo Páně s kříže a pochová je ve svém novém hrobě.
SNĚTÍ S KŘÍŽE
Když Josef a Nikodém přišli k bráně, našli ji zavřenou. Všechny cesty poblíž i hradby byly obsazeny vojskem. Byli to vojáci, které si vyžádali farizeové, aby se zabránilo vzbouření lidu. Josef jim ukázal písemné zmocnění od Piláta a oni ihned byli plni ochoty ho propustit, ale ukazovali mu, že už se sami pokoušeli bránu otevřít, ale že se zřejmě musila při zemětřesení nějak pohnout, zaklínila se a nelze jí hnout. Když však Josef a Nikodém vzali za závoru, otevřela se brána k údivu všech velice lehko.
Služebníci, nesoucí na nosítkách nádoby, houby a jiné nástroje, šli jinou branou, tuším, Betlémskou, a odtud kráčeli na horu Kalvárii. Nesli s sebou též zavřenou lampu se světlem. Bylo ještě kalno, dusno a mlhavo, když došli na Kalvárii. Tam zastali svaté ženy. Kassius stál opodál s několika vojáky docela změněn, plachý a uctivý. Teď přišel i setník Abenadar. Začali ve veliké truchlivosti a úctě svaté dílo lásky: snětí s kříže a přípravu mrtvého těla k pohřbu.
Nejsvětější Panna a Magdaléna seděly na pahrbku vpravo vedle kříže, mezi křížem Páně a lepšího lotra. Ostatní ženy byly zaměstnány přípravou a uspořádáním koření, pláten, vody a různých nádob. Kassius, vida přicházet setníka, přistoupil k němu a vypověděl mu o zázračném uzdravení očí. Všichni byli velmi dojati, slavnostně vážní, zarmoucení a plni mlčenlivé lásky. Jen Magdaléna se oddala úplně bolesti a nevěděla o ničem, co se děje kolem ní.
Nikodém a Josef postavili zezadu na kříž žebříky a vystoupili vzhůru s velikým plátnem, na němž byly připevněny tři široké řemeny, podvázali tělo Páně a přivázali k příčným břevnům. Pak nasadili zezadu na hřeby nýty a vytloukali je ven ze dřeva. Těmito údery se ruce Ježíšovy příliš neotřásaly a hřeby lehce vypadly z ran, jež byly váhou těla hodně roztrženy; tělo spočívalo již na přivázaných šátcích a na hřebících neviselo. Trup mrtvého těla, který při smrti celou váhou poklesl, spočíval nyní na plátně, jako by seděl. Zatímco Josef vytloukal levý hřeb a levé ruce dal zvolna sklesnout do plátna k tělu, přivázal Nikodém pravou ruku plátnem k břevnu, vyrážel pravý hřeb a dal do plátna sklesnout pravé ruce. Veliký hřeb z nohou vyrazil zatím Abenadar, ale s velikou námahou.
Kassius uctivě zdvihl vypadlé hřeby a položil je na zem vedle Nejsvětější Panny. Teď přistavili žebříky z přední strany kříže vedle samého těla Páně, odvázali horní řemen od kmene a pověsili ho na hák žebříku. Podobně odvázali oba druhé řemeny a spouštějíce je pozvolna z kolíku na kolík, spouštěli zároveň i tělo Spasitelovo níž k Abenadarovi, jenž je uchopil pod koleny, zatímco Josef a Nikodém, držíce hořejší část těla s pažemi, opatrně a pomalounku sestupovali po žebřících, jako by nesli těžce raněného přítele.
Snětí Ježíše s kříže bylo nepopsatelně dojemné. Vykonali všechno tak opatrně a šetrně, jako by se báli, že způsobí Pánu bolest. Byli proniknuti k jeho svatému tělu takovou láskou a úctou, jakou cítili k svému Pánu za jeho pozemského života. Všichni přítomní vzhlíželi k tělu Spasitele upřenýma očima a sledovali pozorně každý pohyb. Byli tiší a také pracující muži promluvili nezbytná slova jen šeptem, jako by vykonávali posvátný obřad. Když zaznívaly údery kladivem při vytloukání hřebů, byli všichni znovu jati hlubokou bolestí, protože zvuk úderů jim připomínal strašné přibíjení. Ženy tiše plakaly.
Nyní mužové položili mrtvé nejsvětější tělo Vykupitele do náruče jeho Matky, jež k němu vzpínala své ruce s bolestí a touhou.
PŘÍPRAVA K POHŘBU
Nejsvatější Panna seděla na rozprostřené houni. Zády se opírala o stočená sukna, snad pláště. Svatá hlava jejího Syna se opírala o její pravé, poněkud pozdvižené koleno, tělo leželo nataženo na plátně na jejím klíně. Bolest a láska nejsvatější Matky byly stejně veliké. Znovu měla v náručí tělo svého přemilého Syna, jemuž za celou dlouhou dobu mučení nemohla prokázat nejmenší službu lásky. Ale teď viděla hrozně zohavené přesvaté tělo, jeho strašné rány měla přímo před očima a líbala jeho zakrvácené tváře. Magdaléna ležela u nohou Mistrových, s obličejem přitisknutým na jeho nárty. Mužové poodešli poněkud dolů po svahu, kde měli cosi zařídit k přípravě těla do hrobu. Kassius s obrácenými vojáky stál opodál ve velké uctivosti. Zle smýšlející odešli již do města, takže ti, kteří zůstali, prokazovali Ježíši poslední čest, střehouce místo, aby sem nevnikl žádný výtržník. Ochotně vypomohli, oč je kdo požádal.
Ženy měly kožené měchy na vodu, jež se daly složit. Stála tu též nádoba s vodou na řeřavém uhlí. Ženy podávaly Matce Boží a Magdaléně misky s čistou vodou a čerstvé houby. Použité vyždímaly do koženého měchu. Použitou vodu také nevylévaly, ale slévaly ji do nádoby. Byla tu Maria Kleofášovo, Salome a Veronika. Magdaléna byla zaměstnána ustavičně u přesvatého těla; Maria Heli, starší sestra svaté Panny, paní již letitější, seděla tiše na náspu popravišté. Jan pomáhal nejsvětější Panně, potom odešel k mužům a pomáhal také jim.
Matka Boží byla při všem nevýslovném utrpení pevná a statečná. Nechtěla, aby přesvaté tělo zůstalo v tak potupném stavu, a začala je tedy ihned čistit a umývat. Sňala s hlavy trnovou korunu, již rozvázala vzadu s velikou opatrností. Druzí jí přitom také pomáhali. Aby některé trny, jež vnikly hluboko do hlavy, při snímání koruny rány ještě více nerozdírali, musily být odříznuty. Trnovou korunu položily vedle hřebů; Maria nyní vytahovala dlouhé trny z hlavy malými, okrouhlými klíšťkami s pérem a smutně je ukazovala přítomným. Trny položila ke koruně. Mohly být opatrovány jako památka také jednotlivě.
Obličej Páně bylo stěží poznat, tak byl zohaven krví a ranami. Rozervaný vlas a vous byl slepen krví. Maria umyla hlavu a tváře a zaschlou krev ve vlasech rozmočila vlhkou houbou. Umýváním se staly rány, znamení strašného týrání Ježíšova, ještě zřejmější. Viděla jsem, jak nejsvatější Panna šátečkem, ovinutým kolem prstu, vymývala rány na hlavě, pak očistila ústa Páně, zuby a rty. Potom sčesala také několik zbývajících vlasů, které pacholci nevytrhali, ve tři díly, po stranách a dozadu, a pěkně je uhladila.
Když tak očistila svatou hlavu, políbila bolestná Matka líce svého Syna a zastřela je. Potom stejným způsobem ošetřila svaté tělo, krk, záda, krvavé a roztržené ruce. Ach, tu se teprve objevila všechna ukrutnost, s jakou katané jednali s Pánem; všechny kosti v prsou byly vyvráceny, všechny svaly roztrženy, rámě, na němž nesl těžký kříž, bylo jedna veliká rána a celá hruď byla od bičování samá rána a podlitina. V boku byla široká rána. Maria všechny rány očistila. Magdaléna jí přitom chvílemi pomáhala, ale omývala tělo Spasitele spíše svými slzami nežli vodou.
Nyní Matka Boží natírala všechny rány mastí. Svaté ženy klečely naproti ní a podávaly jí pouzdro, z něhož Maria ukazováčkem a palcem nabírala vzácné masti a vtírala je do ran a zahlazovala je. Také vlasy mastí polila, potom vzala svou levicí Ježíšovy ruce jednu po druhé, políbila je uctivě a rány po hřebech vyplnila vonnou směsí. Stejně vetřela mast do rány v boku, do uší a do nosu. Vojáci chvílemi přicházeli a donášeli čerstvou vodu. Potom Maria zatlačila svému Synu oči obrácené v sloup a chvilku na nich podržela ruku, zavřela ústa Vykupiteli a plačíc, sklonila svůj obličej k jeho tváři. Magdaléna se však z veliké úcty obličeje Ježíšova nedotkla.
Již chvíli tu stáli Josef s Nikodémem a čekali. Tu Jan přistoupil a prosil nejsvětější Pannu, aby se rozloučila s Ježíšovým tělem, neboť je musejí připravit k pohřbu; blíží se již sobota! Maria objala mrtvolu svého Syna ještě vroucněji a odloučila se od ní s dojemnými slovy. Mužové zvedli svaté tělo Páně s plátnem, na němž spočívalo, z klína jeho Matky a nesli je s hory dolů. Tam si na pěkné, ploché skále připravili místo k balzamování. Viděla jsem nejprve rozprostřené síťové plátno, jakoby krajkové. Bylo tak řídké asi proto, aby mohla při umývání odtékat voda. Viděla jsem však ještě jiné plátno, velké a rozprostřené. Tělo Páně položili na plátno řídké, a druhé, velké, drželo několik mužů nad ním. Nikodém a Josef klekli a pod plátnem rozvázali roušku, kterou uvázali kolem beder a nohou Ježíšových, když ho snímali s kříže. Potom mu odvázali pás, jejž donesl na Kalvárii Jonadab, aby si Pán mohl přikrýt nahotu. Cudně umyli houbami spodní část těla Kristova pod plátnem, jež i jim samým skrývalo tělo Páně před jejich zraky, potom příčnými plachtami tělo pozdvihli a umyli je na zádech, takže nemusili tělo obracet. Umývali je tak dlouho, až voda, vyždímaná z hub, byla čistá. Nato omývali tělo vodou myrhovou. Viděla jsem, jak tělo položili a narovnali je uprostřed a v kolenou, protože s kříže bylo již poněkud ztuhlé. Pak mu podložili pod klín plátno asi tři lokte dlouhé, do klína mu dali několik svazků vonných bylin a posypali práškem, jejž Nikodém přinesl s sebou v krabici. Pak ještě jednou mazali rány, posypali je vonným kořením, nakladli byliny od beder až k nohám a pak je dobře zavinuli.
Jan sem teď přivedl nejsvětější Pannu a ostatní svaté ženy. Maria poklekla k hlavě svého Syna a podložila mu pod ni jemný šátek, jejž dostala od Klaudie Prokly, ženy Pilátovy, a který měla dosud pod pláštěm ovinutý kolem krku. Potom společně s ostatními ženami obložila hlavu a krk až po ramena svazečky bylin, jemnými, nitkovitými rostlinami, a posypala práškem. Potom šátek kolem hlavy, krku a ramen pevně utáhla. Magdaléna nalila ještě z lahvičky jemnou voňavku do rány v boku. Mužové zkřížili ztrnulé ruce Ježíšovy přes klín, vyplnili všechno kořením, pod paže, na břicho, okolo srdce a vůbec kolem celého těla, a pak ovinuli celou mrtvolu až k prsům velikým plátnem, jako když se zavinuje malé dítě. Potom konec pásu protáhli pod jedním ramenem a pozdvihli tělo, zavinuli i hlavu, takže se tělo podobalo mumii. Nakonec položili tělo Páně na velké, šest loket dlouhé plátno, jež koupil Josef z Arimatie. Mrtvola ležela na něm napříč. Jeden konec byl přeložen od nohou k prsům, druhý přes hlavu a ramena k nohám a postranní díly byly obtočeny kolem těla.
Všichni obstoupili tělo Vykupitelovo a s pláčem se loučili, poklekli okolo něho a uviděli zřejmý zázrak; postava přesvatého těla se všemi ranami otiskla na povrchu pláten, do nichž byl Pán zavinut, jako by jejich pečlivé ošetření a zármutek měl být vděčně odměněn a měl jim být zanechán obraz jejich Pána. S pláčem a nářkem objímali přesvaté tělo a uctivě líbali zázračný obraz. Velmi se divili, a proto ještě jednou plátno rozvinuli a podivili se ještě více, když shledali, že dolní plátna jsou naprosto čistá a bílá jako dříve a jen vrchní rouška nese obraz Páně. Ze spodní strany, kde leželo tělo, byl otisk zadní a svrchu byla otištěna přední část těla. Plátno však musilo být složeno, protože navrchu se všechny cípy sbíhaly. Nebyl to otisk krvácejících ran, vždyť celé tělo bylo obloženo vonným kořením a ovázáno několikerými obvazky – byl to otisk zázračný, jenž svědčil o božství v těle Ježíšově.
I později jsem viděla osudy posvátného plátna, ale nedovedu to vše dobře povědět. Po vzkříšení měli toto plátno přátelé Ježíšovi. Viděla jsem, že jednomu, když je nesl pod paží, bylo sebráno a dvakrát jsem je viděla v rukou židovských. Viděla jsem také, že je křesťané na mnohých místech dlouho uctívali. Jednou se o ně přeli, a aby se hádka jednou provždy skoncovala, hodili roušku do ohně. Ale ta se tajemně zvedla a padla na ruce jistého křesťana.
Jsou tři otisky tohoto zázračného plátna. Svatí mužové přiložili jiná plátna na zázračný obraz, jak na přední, tak i na zadní část, a modlili se. Tyto otisky jsou posvěceny dotýkáním, podle úmyslů Církve, a způsobily již mnoho zázraků. Původní plátno jsem viděla už trochu roztrhané, jak je uctívali v Asii nekatoličtí křesťané. Jméno města jsem zapomněla, ale leží ve veliké zemi, blízko rodiště svatých tří králů. Ve vidění jsem poznala leccos o městu Turínu, o papeži Klementu I., pak o císaři Tiberiovi, jenž zemřel pět let po smrti Spasitelově, ale bylo toho příliš mnoho a všechno jsem to zapomněla.
POHŘEB
Mužové položili svaté tělo na kožená nosítka, přikryli je tmavou pokrývkou a provlekli tyče po obou stranách már. Nikodém a Josef je nesli vpředu, Jan a Abenadar vzadu. Za nimi šla nejsvětější Panna, Maria Heli, Magdaléna a Maria Kleofášova, potom ostatní svaté ženy, Veronika, Jana Chuzova, Maria Markova, Salome Zebedeova, Maria Salome, Salome Jeruzalémská, Zuzana a Anna, neteř Josefa Pěstouna, vychovaná v Jeruzalémě. Ke konci šli Kassius a vojáci.
Tak kráčeli, zpívajíce tichým, žalostným nápěvem žalmy. Na výšině spatřila jsem Jakuba Staršího, jak přihlížel průvodu. Brzy však zmizel; šel to zvěstovat druhým apoštolům do jeskyní.
Pohřební průvod šel do zahrady, která je vzdálena od hory Kalvárie asi sedm minut cesty, blízko brány Betlémské, táhnoucí se na výšině k městským hradbám. Je to zahrada velmi krásná. Jsou v ní mohutné stromy, úhledná sedadla, stinná místa, a část zahrady se táhne až k hradbám. Vstoupíme-li do zahrady od severu, vystupuje půda vlevo vzhůru k hradbám, vpravo na konci zahrady se rozkládá skála, kde je hrob. Od vchodu do zahrady zabočí se vpravo ke hrobní jeskyni, jež je obrácena svými dveřmi k východu. Na straně jihozápadní i severozápadní jsou v této skále ještě dva menší skalní hroby s nízkými vchody. Na západní straně vede kolem skály úzká pěšinka. Před vchodem do jeskyně je země výš, takže se ke dveřím skalní jeskyně sestupuje po schodech jako do nějakého příkopu. Vchod je zapleten proutím.
Prostor ve skále je tak veliký, že vpravo i vlevo mohou stát čtyři a čtyři lidé a mrtvola mezi nimi může být pohodlně pronesena. Ke konci na západní straně, právě proti dveřím, je široký, nevysoký výklenek. Hrobní lehátko pro mrtvolu je vhodně vydlabáno a jako oltář souvisí se skálou jen na zadní straně, u hlavy a u nohou může člověk stát a také před ním může někdo stát, i když dveře k výklenku jsou zavřeny. Dveře jsou měděné nebo z nějakého jiného kovu a otvírají se uprostřed na dvě strany. Nestojí kolmo, nýbrž poněkud šikmo před výklenkem a k zemi sahají tak daleko, že se může na ně položit kámen, aby se nemohly otvírat. Ten kámen leží ještě před vchodem do jeskyně a přiloží se ke dveřím až po pohřbu. Je to kámen veliký, trochu zaokrouhlený na zadní straně, jíž bude ležet u dveří, protože stěna vedle hrobových dveří není též přímá. Mají-li se dveře otevřít, kámen se neodvaluje, stejně bylo by to těžké v tak malém místě, ale ke kruhům v kameni zapuštěným se připne řetěz, visoucí ze stropu, nazdvihne se a odvalí, ale velmi těžko. Je k tomu potřebí více mužů.
Před vchodem do jeskyně je kamenné sedadlo. Skála je porostlá trávou, může se po ní nahoře chodit a je odtud vidět siónskou výšinu a několik věží. Odtud je vidět i bránu Betlémskou, vodovod a studni Gihon. Uvnitř je skála bílá, prorostlá červenými a hnědými žilkami. Jeskyně je velmi čistě připravena.
Zahrada je obehnána živým plotem a uvnitř u vchodu má i ohradu z dřevěných tyček, které jsou připevněny ke kolům železnými kroužky. Před vchodem do zahrady a vpravo od skály roste několik palem. V zahradě roste mnoho křovin, květiny a různé koření.
Viděla jsem, že se průvod u vchodu do zahrady zastavil, neboť musili dveře zdvihnout několika sochory, jimiž také kámen odvalovali od jeskyně. Když došli k hrobové skále, odkryli máry a vyzvedli z nich mrtvolu na úzké desce, pokryté suknem. Nikodém a Josef nesli desku vpředu a vzadu, druzí dva po stranách. Nový skalní hrob vyčistili služebníci Nikodémovi a vykouřili ho. Byl ve skále velmi pěkně vytesán. Lehátko pro mrtvolu bylo u hlavy poněkud širší než v nohách. Byla na něm vyryta podoba zahaleného těla, u hlavy a u nohou trochu zvýšená.
Svaté ženy si sedly na zahradní lavičku, která stála proti vchodu do jeskyně. Čtyři mužové nesli tělo Páně dovnitř, složili je na zem a rozšířenou část u hlavy naplnili vonným kořením. Potom na to rozprostřeli roušku a mrtvé tělo položili na lehátko do ní. Plátno viselo z hrobního lehátka dolů. Teď svému Pánu prokázali lásku slzami a objetím a vystoupili z jeskyně. Potom vešla nejsvětější Panna k hrobu sama. Viděla jsem, jak se plačíc sklonila nad mrtvolou svého Dítěte. Když vyšla z jeskyně, ihned tam spěchala Magdaléna. Natrhala v zahradě ratolestí a květin a položila je po mrtvém těle. Ještě jednou plačíc a naříkajíc objala nohy svého Mistra. Protože však ji mužové zvenku pobízeli, že je již čas, vyšla z jeskyně k ostatním ženám. Mužové převinuli visoucí plátno přes mrtvolu, rozprostřeli přes ni ještě hnědý koberec, potom zamkli dveře, které byly buď měděné nebo litinové, položili přes ně kolmo a napříč tyče, což velmi připomínalo kříž. Velký kámen, jímž se hrob zajišťoval, byl velice těžký. Přivalili ho sem, užívajíce tyčí jako páky.
